Více než 10 let se zabývám otázkami profesního sebeurčení. Pomoc teenagerům s jejich první kariérní volbou mi pomohla uvidět principy výběru povolání, ale i velmi důležitý
rozdíl mezi touto první volbou v mládí a kariérní změnou ve zralém věku. Často totiž, když plánujeme kariérní změnu v dospělosti, přistupujeme k ní jako teenageři. A to tak úplně nefunguje.
V mládí člověk skutečně začíná od nuly. Může trvat, než se usadí a pochopí, co chce doopravdy dělat. Vystuduje střední školu, zjistí, že to není ono, (ne)dokončí vysokou, střídá různé brigády a práce, a nakonec najde to svoje.
Ve zralém věku ale ke kariérní změně přicházíme s určitým
profesním kapitálem. Ten tvoří:
- Specifické znalosti a schopnosti řešit konkrétní pracovní úkoly.
- Pochopení pracovních procesů v konkrétním oboru či oborech a určitý pracovní režim.
- Způsoby komunikace a spolupráce s lidmi — ať už uvnitř týmu, nebo se zákazníky a externími partnery.
Chybou první rady je, že nabízí smířit se s nevyhovující situací a nějak to "doklepat do důchodu". Jenže když je vám 40, do důchodu máte ještě minimálně 25 let. Tato rada ale vám nabízí vydržet a odkazuje na jakousi stabilitu, která dnes ve skutečnosti nikde není. Zároveň ignoruje fakt, že vztah k práci je také důležitý. Práce není "jenom práce" a vaše pocity hrají velkou roli.
Dlouhodobé ignorování nespokojenosti přitom vede ke ztrátě motivace, k vyhoření, ke ztrátě životního elánu a profesního kapitálu. Vede k rezignaci, profesní degradaci a v budoucnu i k poklesu příjmu a zhoršení uplatnitelnosti na trhu práce.