Hodnoty jako klíče ke správnému rozhodnutí
při výběru povolání

Stává se často, že dospělí dávají teenagerům svá doporučení na základě okamžitých pocitů, osobních subjektivních zkušeností a názorů, anebo vytrhnou z kontextu jednu vlastnost, kterou přiřadí k nějakému povolání. Například, když někdo rád fotí, může se stát fotografem, a ten, kdo rád vaří - kuchařem. Štíhlá, pohledná a vysoká dívka může být směřována ke kariéře fotomodelky. Hráčům počítačových her nejspíš nabídneme IT obory. Někdy argumenty dospělých zní tak přesvědčivě, že pod vlivem naší autority spoléhajíc na naše životní a pracovní zkušenosti teenager přijme naše doporučení za své a vybere si právě doporučovaný námi obor. Bez hlubšího zkoumání a pochopení vlastních schopností, silných stránek, svých životních cílů, snů a priorit.

...vzhledem k výbornému prospěchu a tomu, že jsem věřila ostatním víc než sama sobě, tak jsem zvolila jinou (než jsem chtěla) školu. Spoustu let po gymnáziu jsem se plácala sem a tam, protože jsem prostě nemohla "najít sama sebe" pracovně. Věřím, že kdybych měla tenkrát pomoc a podporu a někoho, kdo by se mnou otevřel moje silné stránky, moje rozhodnutí, kam jít na střední školu, by bylo úplně jiné...

Mnozí slyšeli takovou historii, možná ne jednou, možná dokonce sami něco podobného zažili. V druhé polovině života, do které věkově patří většina kariérových poradců a poradkyň a také rodičů, jednou z hlavních hodnot se stává životní čas. Někdo lituje nevyužitých možností a "ztracených let života", někdo se spokojeně ohlíží za svoji minulostí, jen pohled do budoucnosti nepůsobí tak radostně.

Něco už máme za sebou, získali jsme nadhled, už víme, co bychom udělali jinak, co je naopak důležité. Proto je zcela přirozená také naše snaha předat tuto zkušenost mladší generaci, která jím ušetří spoustu zklamání (aspoň si to myslíme). Ve výběru povolání ovšem některé naše rady a zkušenosti už nemusí být aktuální. Svět práce, jak se tomu říká ve školství, se mění doslova pod rukami. Zdá se, že ani pochopení studijních předpokladů nebo silná fyzika či jazyky nestačí k tomu, abychom poradili dobře.

Volíme povolání, vybíráme si takovou práci, od které očekáváme, že naplní naše potřeby. Problém je v tom, že v době Instagramu a Tik Toku je těžké oddělit svoje skutečné hodnoty a priority od těch, co vnucuje toto prostředí a příběhy lidí, kteří (jak to na první pohled vypadá) dosáhli svého úspěchu "přes noc".

Období dospívání je pomyslným přechodem od dětství k dospělosti. V dětství většinu důležitých rozhodnutí místo dítěte činí dospělí a samotné dítě je vychováváno v systému hodnot rodičů, kterými je ovlivněno. V období dospívání člověka značně ovlivňuje okolí, názory vrstevníků, moderní trendy, populární influenceři. Teenager zpochybňuje něco, co doposud přijímal bez výhrady, například názory rodičů nebo učitelů proto, aby si ujasnil, co je důležité pro něj. Vědomě nebo podvědomě hledá svoje vlastní "já", chce o svém životě rozhodovat samostatně. Žebříček hodnot, který se formuje v období dospívání, bude mít vliv nejen na osobní život člověka, ale promítne se do jeho profesní orientace a seberealizace.

Když se vrátíte k citaci, kterou jsem uvedla na začátku článku, a přečtěte ji ještě jednou, uvidíte nejen "diagnózu a následky" (nemohla jsem najít "sama sebe" pracovně), ale také příčinu - měla jsem výborný prospěch a věřila jsem ostatním víc než sama sobě. Jinými slovy okolí vnuklo, že hodnotou je dobře se učit, proto veškerou pozornost dívka věnovala studiu, řídila se tím, co si myslelo okolí. Mimochodem je to problém mnoha premiantů (a nejen) nebo studijně zdatných teenagerů i v současné době. Podle analýz anket uchazečů o VŠ studium společnost SCIO uvádí, že právě studijně zdatní studenti většinou nemají jasné představy o tom, k čemu jím má dopomoci studium. Jinými slovy, neplánuji svoji kariérní cestu, spoléhají na jakési příležitosti, které vyplynou z jejich přístupu ke studiu.

Otázky "Proč je to pro tebe důležité?", "Co očekáváš od změny/ od výběru/ od školy?" "Jakou to má pro tebe hodnotu?" jsou pro mne v kariérovém poradenství klíčové, protože směřují k podstatě rolí, které hrajeme v různých oblastech života včetně pracovní, návyků a kompetencí, které získáváme a kterých si dokážeme všímat, vážit si a využít, k lidem, kterými se obklopujeme, k cílům, ke kterým směřujeme.

Také se mi občas zdá, že rozhovory s teenagery, kteří hledají své správné obory a školy, spíše vypadají jako snaha dospělých je přesvědčit, že "na to nemají", nebo jako snaha ochránit proti případnému zklamání a "tvrdé realitě" spíš, než podpora, přijetí a pochopení, které doopravdy potřebují.

"Prosím tě, chceš pracovat v Německu a z němčiny máš za 4." nebo "Proč letuška? To chceš pořád být někde v nebi, furt někam létat? Raději běž na obchodku, úřednice se nemají špatně. Stabilní práce, stabilní plat." Nebo "Proč elektrotechnika? Vždyť jsi holka. To chceš studovat mezi kluky?" "Policistka? To ne. Víš, jak je toto studium fyzicky náročné?" "Restauratér? No nevím. Jestli chceš někde v kostele ležet na lešení pod stropem. V zimě a zmrzlými prsty oškrabávat omítku. Tak prosím..."