Rodič jako partner

Do rukou se mi dostala knížka klinického psychologa Rosse Greene „Rising Human Beings", neboli „Vychovat člověka". Jsem teprve v půlce, ale zdá se, že je geniální. Doufám, že si jí brzy někdo všimne a přeloží do češtiny, protože to je jediná knížka o období dospívání, kterou potřebuje mít každý rodič teenagerů. Pomůže nastavit hranice, navrátit respekt a navázat partnerství se svými dospívajícími dětmi. Ne, to není o liberální výchově, kdy dětem dovolují skákat po hlavě a lepit žvýkačku do vlasů mladšímu sourozenci.

Podle Greene existují dva styly výchovy. Autoritativní, kdy se dětem říká, co mají dělat a nutí je poslechnout. Jako argumenty se v tomto případě používají křik a metoda „cukr-bič". Většina rodičů už dávno tento přístup za ideální nepovažuje. Druhá krajnost je absolutní svoboda. Nechci ukazovat prstem, ale „vy víte kdo".

Tyto dva styly jsou dva protipóly. Většině lidí se v období klidu zbraní daří zůstat někde uprostřed. A právě v této oblasti mezi póly se nachází oblast partnerství. Přičemž partnerství není to, že máma a dcera jsou jako kámošky, anebo táta se chová jako mladší brácha svého syna. Partnerství s dospívajícími dětmi znamená, že se rodič stává starším mentorem, nebo možná lepším slovem je průvodce. V této situaci rodič zachovává svoji autoritu (nikoli autoritativnost). A světe div se, teenager tuto autoritu potřebuje cítit.

Ross Greene na to odpovídá:

„Pro dosažení úspěchu v dospělosti dítě potřebuje vědět, čeho chce dosáhnout. Dávat mu všechno, co na očích vidíte, není zdaleka ideálním řešením. Proto se musí naučit, jak si stanovit cíle, plnit svoje přání s ohledem na přání a potřeby jiných lidí. Známý mudrc Hillel kdysi řekl: „Když nejednám sám za sebe, pak kdo jedná za mne? Ale když jednám jen za sebe, pak k čemu jsem? Když ne teď, pak kdy?"

Rodič-partner nevyhrožuje tím, že zakáže smartphone, a také neslibuje dárky. Má totiž plán B, který se skládá ze tří kroků:

• 1 krok. Promluví si s teenagerem, aby pochopil podstatu problému. Proč nedělá úkoly? Nudí se nebo mu v tom něco brání?
  
  
• 2. krok. Řekne, že mu chce pomoci.
  
  
• 3. krok. Domluví se s ním na dalším postupu. Zajdou spolu za doktorem? Nebo zkusí se domluvit s učitelem na opravných termínech? Najdou jinou střední školu?

Klíčem partnerství není hledání motivace nebo vysvětlování důvodů, proč například je důležité začít uvažovat o výběru střední školy. Proč je potřeba zlepšit známky a mít o něco lepší průměr. Jde o rozvoj návyků. Nejde matematika? Najděte interaktivní učebnici nebo počítačovou hru. Problémy s komunikací? Vyhledejte speciální kurzy. Je to mnohem efektivnější, než tradiční výchovné metody.

Jeden úspěšný podnikatel řekl: „Když teenager má špatnou náladu, uzavírá se do sebe, klesá prospěch a něco v jeho chování a projevech nám nevyhovuje, často to svádíme na špatnou výchovu. Ale když se tak chová náš partner nebo kolega v práci, snažíme se s ním mluvit a domluvit se. Není to divné? V podstatě po dětech chceme více, než co očekáváme od našich dospělých partnerů. Ale pro děti je to mnohem těžší. Teenageři jsou teprve na začátku své cesty k dospělosti. A my po nich chceme, aby ušli tuto cestu velmi rychle."

Partner není nějaký dokonalý rodič, ale člověk, na kterého se dá obrátit ve složité situaci. Mentor řekne „co máte dělat", kamarád vás vyslechne a něco poradí. Partner pomůže a podpoří. Bez poučování a zbytečného proslovu.