Střední škola a motivace.
Proč některé děti rozkvetou – a jiné se na střední trápí?

A tak nějak mi to připomnělo, jak moc školní zážitky formují naši vnitřní motivaci a vztah k práci v dospělosti.

V posledních letech jsem procestovala republiku křížem krážem a otázku „Co očekáváte od střední školy?“ jsem položila spoustě budoucích středoškoláků. A odpověď „nic moc, jen další škola“ je docela častá.

Jen další škola, jen práce, na tom nezáleží, stejně je to všude stejné… nepřipomíná vám to něco?

Často volíme školu podle toho, jak dobře vypadá navenek – kvalita, vzdálenost, doporučení, žádaný obor, jistota přijetí.

Ale přitom vynecháváme to hlavní – vnitřní motivaci teenagera, jeho vlastní PROČ se na tuto školu hlásit? Jeho vlastní vizi, co s tím může dělat dál po škole?

Někteří to dokážou pochopit už v patnácti sami. Ale reálně je takových vnitřně zralých dětí málo. A také je málo těch, kdo se opravdu dlouhodobě něčemu věnuje a už k devítce ví, „čím chce být, až vyroste“.

A co ten „zbytek“, nebo spíše většina? Co s nimi není v pořádku?

Popravdě vůbec nic.
Je skutečně pravda, že se většina lidí „najde“ až ve starším věku, kdy získá nějaké praktické zkušenosti, kdy si více uvědomí, co od života očekávají. I proto na konci základky takové otázky typu „Řekni, co je pro tebe v práci důležité?“ dětem připadají absurdní. A popravdě i mně také, a to jsem „člověk z oboru“.
Jediné, co na to jde reálně odpovědět – Jak to můžu vědět?

Znamená to, že je v pořádku, že třetina středoškoláků jde mimo obor hned po maturitě a další třetina do 3 let po škole? Anebo že polovina vysokoškoláků vejšku opustí již v druháku, přestupují na jiné obory a nakonec se nenajdou stejně?

Vždyť člověk potřebuje něco zkusit, a to je přece zkušenost. Většina dospělých to tak měla… Proč by to dnešní děti měly mít jinak? Třeba se najdou později.

Práci si najdou stoprocentně. Ale jde o to, jak se v té práci budou cítit. Jak dlouho v ní „vydrží“. A jak to ovlivní kvalitu jejich života?

A také se ke mně vracejí rodiče s mladšími sourozenci a všichni chtějí to „stejné kouzlo“, aby ho/ji střední škola bavila, aby to byl ten obrat, co zažili u svých starších. A také středoškoláci, kteří si potřebují ještě jednou ujasnit, zda má smysl pokračovat tak, jak se předběžně rozhodli.

Výběr střední školy neurčuje celoživotní poslání.
A není třeba od toho očekávat nic takového.

Ale ovlivňuje vnitřní motivaci a to, jak člověk ke studiu přistupuje, jak hodnotí svoje vlastní rozhodnutí, jak si věří anebo nevěří, jestli si myslí, že toho spoustu zvládne, anebo si říká „že všude je to stejné, na co se snažit“.

Tyto neviditelné vzorce se začínají propisovat do povahy, do způsobu myšlení, do uvažování o sobě a práci.

A přitom stačí relativně málo – na konci základky nenechat to být proto, že „jsme také v patnácti nevěděli“, protože to neznamená, že tak to bylo v pořádku.

Střední škola je dlouhá doba, každý den se utváří osobnost. Ale i když vynecháme dlouhodobé dopady, vidět spokojeného středoškoláka a mít klid v duši, že jde svoji vlastní cestou, určitě za to stojí.

I proto stále vidím smysl, když v kurzu Správná střední s dětmi pracuji a snažím se jim vnuknout myšlenku, že oni se rozhodnout dokážou a že to, co cítí, je často velmi správné.

Já tomu jen dávám určitou formu – navrhuji konkrétní školy, ukazuji vzdělávací cestu, seznamuji s různými profesemi, více to propojuji s realitou.

🎓Můžeme společně najít směr, který dává smysl! Napište mi soukromou zprávu, ráda vám odpovím na případné otázky ke kurzu Správná střední a potvrdím, zda mám ještě volná místa.