Když teenager říká „nevím, co chci v životě dělat", není to pravda

Stále se v některých rodinách setkávám s přáním, aby děti pokračovali v rodinné tradici, aby se z nich stali advokáti, zubaři, účetní nebo třeba geodeti. A pro některé děti je to přirozená cesta, s kterou nemají žádný problém. Pro jiné naopak to může být velkým bříměm a brzdou. Jenže odporovat rodičům, zklamat je v tom, že nenaplní rodičovská očekávání, je pro teenagera velmi těžké. Je mnohem snazší prostě o tom nemluvit a odkládat rozhovory tak dlouho, jak to jen půjde.

Na druhou stranu, podpora rodičů v prvním výběru povolání a rodičovská důvěra je pro děti velmi důležitá. Jak můžete dětem pomoci vybrat si povolání a vzdělání, aby toho později nelitovaly a také aby vám nic nevyčítaly?

První zaručenou radou je nevybírat nic místo nich

Je dobré uvědomit si svá očekávání a nevyvíjet zbytečný tlak. I když se zdá, že dnešní teenageři jsou podobní nám v jejich věku, ve skutečnosti jsou jiní a také se narodili a dospívají v jiném světě. Podobní jsou možná v tom, že stejně jako my prožívají období, kdy potřebují na spoustu věcí mít svůj vlastní názor, a názor rodičů přestává být tím hlavním a jedině správným. Skutečně i když máme spoustu pracovních a životních zkušeností, nedokážeme s jistotou předvídat, jaká povolání budou perspektivní za 10 nebo 15 let, jaký životní styl učiní naše dítě šťastným. O tom se musí umět rozhodnout ono samo. A právě na to se potřebujeme v našich rozhovorech s teenagerem soustředit – na podporu jeho nebo jejích vlastních úvah o svých možnostech a perspektivách.

Je dobré si uvědomit, že otázka „Už víš, co chceš v životě dělat?" je těžká nejen pro 13ti-letého teenagera. Spousta dospělých na otázku „Kde se vidíte za 5 let?" také nedokáže dát kloudnou odpověď. Když klademe takové otázky, nevědomky tlačíme dítě do „osudového rozhodnutí o výběru povolání na celý život". Ale ono ještě nechce, ani nemůže učinit tak závažný výběr, protože ani neví, co všechno existuje, ani pořádně nezná sebe sama. A co když udělá chybu?

Také naše očekávání mohou teenagera velmi svazovat. Pracovala jsem s dívkou, která opustila výběrové gymnázium a rozhodla se vyměnit elitní školu za učební obor s výhledem maturitní nástavby. Uvědomila si totiž, že celý život brala ohledy na názory rodičů, snažila se vyhovět nějakým očekáváním, také se porovnávala se starším úspěšným sourozencem. Nakonec uslyšela sebe sama a její máma jí k jejímu překvapení také jí pochopila a uslyšela. Popravdě jsem jí to rozhodnutí trochu záviděla. Záviděla jsem jí to, že přišla na velmi důležitou věc v tak raném věku. Mně to trvalo bez mála 20 let po ukončení vysoké školy.

Lenost v období dospívání je evergreenem v psychologických poradnách a určitě si zaslouží zvláštní článek. Ale i tady je důležité rozlišovat mezi leností a nezájmem. Protože když teenager má zájem, dokáže hory převrátit.

Zájem je také klíčový ve výběru budoucího povolání a střední školy. Bez zájmu není motivace ke studiu. Co dělat, když neví, co ho zajímá? Začněte tím, co ho určitě nezajímá. Třeba kroužky, které opustil, činnosti, kterým se přestal věnovat. Jen se nenechte odbýt jednoduchou odpovědí „už mne to nebaví". Pro samotné dítě je důležité pochopit, co ho na tom nebaví a proč se mu nechce v nějaké činnosti pokračovat. Na tuto otázku dokáže odpovědět a tyto odpovědi pomohou vyloučit nevhodné obory a zároveň přiblíží k pochopení, a co ho asi tak zajímá. Někdy díky takovým rozhovorům děti si uvědomí, že některé věci je zajímají stále, jen se tomu potřebují věnovat trochu jinak, najít jiný způsob.

Další možností, proč teenager nejeví zájem o výběr povolání, je že jednoduše neví, jak začít.

Tento úkol je komplexní, skládá se z mnoha logických kroků a pro děti ve věku 13 – 14 let taková sebeorganizace a sebereflexe může být ještě velmi obtížná. Také si mohou myslet, že takové pochopení přijde v určitý okamžik, třeba když navštíví „tu správnou školu". Je to takové očekávání „lásky na první pohled". V reálném životě každé takové kariérní rozhodnutí se skládá ze zvážení si různých informací, z pokusů a experimentů, z rozhovorů se zástupci některých profesí, z brigád a výpomocí a také ze šťastných náhod. V tomto případě je dobré dítěti pomoci a celkový proces rozdělit na etapy, „rozkouskovat" to tak, jak jsem to udělala v pracovním sešitu „8 mýtů o volbě budoucího povolání".

Také je dobré si uvědomit, že dnešní děti jsou natolik vytížené výukou, sportovními tréninky a kroužky, přípravou k přijímačkám, že prostě nemají čas nejen přemýšlet o tom, co je bude bavit, jaká odbornost je zajímá. Ony často ani nechápou a nedokážou vysvětlit, proč dělají to, co dělají - chodí na karate, do dramatického kroužku, poslouchají nějaké podcasty. Je důležité najít čas, zastavit se a pochopit, že například na tanci mne nebaví jen pohyb a rytmus, ale také mne fascinuje organizace soutěží, nebo nabijí cestování. Že do dramaťáků chodí proto, že děda hraje ochotnické divadlo a ho / jí to ani moc nezajímá, ale na druhou stranu nemá strach vystupovat před lidmi a má velmi dobrou paměť na texty. Že v kriminálních podcastech se projevuje jejich analytické myšlení a také zájem o psychologii. Právě tyto nápovědy mohou posloužit ke správnému výběru oboru a školy. A co se tyče času, moje rada obvykle zní: "Vyber si 2 dny v týdnu, které máš volnější, a naplánuj si do kalendáře 10 - 15 minut, kdy se zamyslíš nad jednou věcí, která je důležitá pro výběr povolání." Tento čas si najde každý teenager.

Nakonec takovou odpověď můžeme dostat jednoduše proto, že pro 13ti-leté teenagery je mnohem snazší mluvit o svém výběru s jinými dospělými. Dospívající mají přirozenou potřebu se oddělit od rodičů, často zpochybňují náš názor, chtějí slyšet názor ještě někoho jiného, mají potřebu se vyznat v sobě. Není třeba se urážet nebo chytat za hlavu, není potřeba silou nutit teenagera, aby se podvolil názoru rodičů. Někdy je skutečně lepší delegovat takové rozhovory profesionálovi, kterému dítě důvěřuje. Doma pak v klidu prodiskutovat až finální výběr, podpořit v návštěvě konkrétních škol a někdy také usměrnit nereálná očekávání svého dítěte, které může mít tendenci přeceňovat nebo naopak podceňovat své možnosti.